Vždy jsem byla spíš to hubené dítě a na to jsem byla zvyklá. Proto mě nárůst váhy ve dvanácti letech dost zaskočil. V té době se u mě objevila poprvé epilepsie a někdy se stává, že jeden epileptický záchvat dostanou dívky v době nástupu hormonálních změn. A tak udělali pokus a nasadili mi hormonální léčbu na vyvolání menses. V jiné nemocnici s tímto postupem nesouhlasili a léčbu zastavili. Důsledkem bylo, že jednu dobu jsem menstruaci měla téměř ob týden a s tím vším šla nahoru i váha. Nicméně jsem ještě neřešila jídlo, protože epilepsie se rozjela z jiné příčiny a já měla docela jiné starosti. Co se poruch příjmu potravy týče, tak akorát na fotkách, obzvlášť těch v plavkách, jsem si schovávala břicho a necítila se dobře. Všimla jsem si, že jsem měla mnohem větší chuť na sladké, které jsem dříve moc nemusela. Nicméně jsem o anorexii moc nevěděla a ve 14 letech, kdy jsem se s tímto fenoménem setkala „naživo“, jsem zaujala absolutně nechápající postoj, proč proboha někdo nejí kvůli postavě.
Obrat nastal v patnácti letech, kdy jsem měla náročnou pubertu a začala si více všímat poznámek ostatních na moji postavu. První mi utkvěly poznámky na moje nohy, že nejde rozeznat, zda jsou holčičí nebo klučičí, ale dělala jsem sebeobranu a vyšší váha mi byla spíš ku prospěchu. Pak u moře na dovolené přišly poznámky na celulitidu a na Facebook kdosi vložil mou nevzhlednou fotku v plavkách, která tam možná visí doteď. O tom, jak „ráda“ jsem se fotila v plavkách, jsem se již zmiňovala. Poznámek bylo více a já se za sebe začala stydět. Na gynekologii jsem zjistila, že mám téměř stejnou váhu jako máma a lekla jsem se, že moje váha se nikdy nezastaví. V prvních chvíli jsem se rozhodla pouze o mírnou redukci skrze úpravu jídelníčku. Měla jsem problémy i ve vztazích a pocity, že se klukům takhle nemůžu líbit, takže nápad trochu zhubnout mi připadal skvělý. Chtěla jsem shodit ale jen pár kilo, takže jsem začala snídat, měla menší svačiny a k večeři mívala saláty. Jenže váha nešla dolů dle mých představ, takže jsem si dietu zpřísnila a začala jsem jídla vynechávat. Stále to nebyl extrém, ale něco, co běžně vídáte kolem sebe. Jenže já už měla v hlavě myšlenku, že je potřeba ještě trochu zhubnout, protože budou Vánoce a to každý přibere, protože bude oslava narozenin, kde se jí dort, protože, protože, protože…. Důvodů lze vymyslet nekonečno.
V šestnácti v létě jsem přestala pořádně jíst úplně a začala být spokojená se svou postavou. Jenže doma mě hlídali a tak jsem začala jídlo, které jsem snědla před rodiči, zvracet. Měla jsem od mala reflux jícnu, takže jsem se vymlouvala na něj. Pak mi zjistili problém se žlučníkem a opět jsem měla výmluvu, proč mi je špatně a běžím na záchod, nebo spíš se na něj nenápadně kradu. Po vyoperování žlučníku se mi žlučníková dieta vyloženě hodila do karet. Zvracení překvapivě nepřestalo, jenže bez žlučníku a se zaléčeným refluxem se už na nic nedalo vymluvit.
V sedmnácti nastala v rodině dost komplikovaná situace a naši se rozešli. I když si asi říkali, že jsem skoro dospělá a že to zvládnu, tak nikomu není v jakémkoliv věku příjemné, když je mezi dvěma mlýnskými kameny, kdy jeden rodič nasazuje na druhého. I tak se mi ale rodiče snažili pomoci a mně došlo, že mám problém. Když už jsem něco snědla, letělo to do záchodu. Ale pozor, moje váha ještě nebyla nijak extrémní. Měla jsem mírnou podváhu a byla štíhlejší. Nicméně jsem se rozhodla, že vyhledám pomoc odborníků a šla tam, kam dříve chodila se stejným problémem i moje máma. Bohužel jsem to vzala za špatný konec a za ty dva roky, co jsem pravidelně docházela na sezení, jsem se akorát zdokonalila ve lhaní při psaní jídelníčku. Jak jsem nesnášela si po sobě číst, kolik jsem toho snědla. Tahle forma terapie mi skutečně nevyhovovala a řekla bych, že jsem se naopak naučila ještě více podvádět a například před vážením jsem vypila celou flašku vody a jídelníček jsem si upravovala dle svých potřeb. Tohle nemělo smysl, jenže hospitalizaci jsem vehementně odmítala. Představa toho obrovského množství jídla, které by člověk musel sníst celé, mě děsila. Takže jsem přešla do fáze popírání problému a v tom jsem byla zatraceně dobrá. Dlouho jsem měla lehkou podváhu, jedla dietně, zvracela, když jsem měla pocit, že jsem toho snědla víc, a snažila se cvičit. Žádný problém, že? Jenže ono to tak nejde donekonečna a mně začalo být jasné, že lžu nejen okolí, ale hlavně sama sobě a že tím ubližuji všem, kteří mě mají rádi. Navíc je porucha příjmu potravy spojená s perfekcionalismem a potřebou být nejlepší. Ani tohle mě neminulo, učebnicový příklad. Takže jsem musela mít práci, školu, vztah, dobrovolničení a klidně ještě jednu práci. Proč ne, s podváhou jsem na to „rozhodně“ měla kapacity. Co naplat, že mě okolí varovalo, že hazarduji se zdravím, já měla svou hlavu. Jenže ta moje hlava byla v mlze a tak, kde ostatní vidí jeden vykřičník za druhým, vy máte prázdno nebo vás vnitřní hlas vždycky přesvědčí, že vypadáte skvěle a že takto jste přeci spokojená. Přirovnala bych to k padouchovi Venom. Jakmile se vám dostane pod kůži, zcela vás ovládá. A tak jsem si musela nabít nos, kdy jsem zjistila, že jsem v práci udělala docela velkou botu, co způsobila kolegům práci navíc a moje chyba stála dost peněz. Jenže já si tu chybu vůbec neuvědomila. Neustále jsem si přehrávala v hlavě moment, kdy k chybě došlo, a uvědomila jsem si, že můj mozek začíná vynechávat a nefunguje tak, jak by měl. Navíc se mi začaly dost kazit zuby a vlasy také za moc nestály. Takže jsem tu hru plnou lží vzdala. Sesypala jsem se a kamarádka mě dovezla do Bohnic. Zde se zaměřili především na moje úzkosti, deprese a celkové ne úplně normální fungování ve společnosti. Váha se řešila okrajově. Nebylo to specializované oddělení na poruchy příjmu potravy. Nicméně jednoho dne jsem dostala ultimátum, že buď přiberu přes Velikonoce, nebo půjdu domů. Byla jsem totiž na terapeutickém oddělení, které je řekněme výběrové a člověk si to tam vlastně musí zasloužit. Zní to divně, ale tak to bylo. Nepřibrala jsem a tak jsem musela odejít. Postupně jsem se vrátila do práce a snažila se do života implementovat vše, co jsem se tam naučila. Protože zde se učíte, jak pracovat se sebou a jak převzít za svůj problém odpovědnost. V tom jsem během svého pobytu selhala a tak jsem za to musela nést následky. V létě jsem se rozhodla, že ještě zamakám, protože od září jsem měla nastoupit do nové práce jako lektorka angličtiny malých dětí a nechtěla jsem jim být špatným příkladem. A tak jsem vyzkoušela stacionář. Brala jsem to jako takový kompromis, jenže v rychlosti přibírání jsem byla skoro rekordman. Možná za to mohly i moje antidepresiva, které údajně mohou zvyšovat váhu, ale opět se objevil známý strach, že nebudu mít nikdy nad svou váhou kontrolu a budu oplácaná. A jak rychle se mi povedlo váhu nabrat, tak rychle se mi povedlo ji shodit a pro jistotu jsem se dostala ještě na nižší číslo než před tím. Vinit mohu ale maximálně sebe za svoje selhání a dětem jsem nakonec dobrým příkladem nebyla. Ke všemu jsem řešení poruchy příjmu potravy trochu odsunula, i když jsem stále měla svoje terapie a sem tam byla v kontaktu s Anabell a vyzkoušela skupinovou terapii. Ani zde jsem nevydržela. Nicméně Anabell pomohlo velice mým rodičům, kteří chodili na skupinová setkání. To mělo také velký vliv na náš vztah, který roky trpěl kvůli mým lžím. Celkově všechny vztahy byly touto nemocí dost negativně ovlivněné. Můj manžel byl a je nesmírně trpělivý a chápající a rozhodně si ty hromady lží nezasloužil. Naštěstí mě ale nikdy neopustil. A právě moje rodina a touha manžela po rodině byla v mé léčbě zásadní.
Když má člověk těžkou podváhu, pomalu přestává připomínat ženu a o pravidelném cyklu si může leda nechat zdát, příliš nad vlastními dětmi nepřemýšlí. Myslím, že tělo v režimu neustálého boje o přežití by snahu o dítě považovalo za absolutní hazard. Můj manžel o děti ale velmi stál. Pamatuji si, že jsem ještě před svatbou vlastní děti úplně nechtěla a uvažovala spíše o náhradní rodinné péči (i když jak jsem později zjistila, ani to není snadné). Když se blížil sraz s lidmi z gymplu po deseti letech, začala jsem uvažovat nad svými dosavadními dosaženými životními cíli. Ano, měla jsem vysokou, manžela a pořizovali jsme si vlastní bydlení, jenže rodina chyběla. Ze dne na den jsem chtěla mít děti. A to bylo zásadní. Jenže bez menses to samozřejmě nejde a navíc mi zjistili endometriózu. Uvědomila jsem si, že se svou váhou děti mít nebudu a že už musím udělat něco radikálního. Zajímavé bylo, že když jsem se konečně chtěla nechat hospitalizovat, byl to problém. Bylo léto, psychiatrie na Karláku měla lůžkové oddělení na měsíc zavřené a na stacionář jsem měla příliš nízkou váhu, v Bohnicích mě odkazovali zas na Karlák. Ostatní stacionáře na léčbu poruch příjmu potravy neměly specializaci nebo nebylo místo. Nakonec se mi ale díky přímluvám mých lékařů povedlo dostat se do Kroměříže. To byl zlom. Zde vás učí, stejně jako v Bohnicích, za svůj problém přijmout zodpovědnost a uvědomit si fakt, že nejefektivnější pomoc přijde právě od vás. Přístup se ale liší. Ano, i zde jsem si psala jídelníček jako na Karláku, ale do jídla mě nikdo nenutil. Chceš se uzdravit, tak snad víš, že budeš muset jíst, my tě ale nepřinutíme. Na váze jsem moc nepřibrala, vlastně vůbec, ale uvědomila jsem si, že změnu mohu provést jen já. Dostala jsem plno nástrojů, jak přijmout zodpovědnost za svůj život a po návratu domu jsem začala přibírat. Jenže otěhotnět se mi nepodařilo a tak jsme za nějaký čas skončili v Centru pro asistovanou reprodukci. Váha bohužel nebyla jedinou překážkou na cestě za dítětem a problémů bylo více. Začaly další nervy, protože i když jsem přišla v relativně dobrém věku (při první návštěvě mi bylo 29 let), celý proces nebyl rozhodně hned úspěšný. A to je obrovským náporem na psychiku i na vztah. První dvě IVF vyšly naprázdno. Měla jsem málo vajíček, protože díky letům anorexie jsem si zapříčinila předčasné selhávání ovarií. Nicméně u třetího pokusu jsem otěhotněla a vše probíhalo v pořádku, tělo fungovalo tak, jak mělo, a já získala zpět ztracenou sebedůvěru. Ale šťastný konec se nekonal. Na prvotrimestrálním screeningu jsem zažila jeden z nejhorších okamžiků v životě. „Mám pro vás špatnou zprávu. Nevidím srdeční činnost. Není to vaše chyba.“ To jsou slova, která se snažím intenzivně zapomenout a slova, která nikomu nepřeji. Došlo mi, že ani těhotenství není zárukou toho, že člověk bude chovat vlastní dítě. Po kyretáži jsem se snažila fungovat normálně, ale moc to nešlo. Jen cesta za otěhotněním byla nesmírně trnitá a rozhodně ne samozřejmá. Člověk se potýká se zlobou, závistí a sebelítostí. Ale chce to čas a víru, že vše dobře dopadne. Začala jsem se zajímat více o svůj vnitřní svět, o nalezení klidu a pokory. Dostaly se ke mně knihy a názory, které mě začaly formovat a utvářet ze mě osobu, která nechtěla žít v závisti a lítosti, ale chtěla být vděčná za vše, co mám. Naštěstí jsem se k poruše příjmu potravy nevrátila, i když to nebylo snadné, a rozhodla se za rodinu zabojovat. Vážím si toho, že nám život stále dává šance a příležitosti. Vím, že na tu situaci má jistě vliv 15 let anorexie a bulimie. A i když jsem nepřišla o vlasy nebo zuby, přijít o přirozenou plodnost je z mého pohledu daleko horší.
Kdyby můj příběh pomohl alespoň jedné osobě porozumět nemoci dřív, než jí propadne, nebo jí dodal sílu na cestě k uzdravení, měl pak svůj smysl. Pokud jste to dočetli až sem, dobrá práce. A pokud vás můj příběh donutil se zamyslet nad tím, co vše touha po nerealistické postavě bere, tak mi to udělalo upřímně radost. Plno sil a prosím, věřte svému okolí, věřte lékařům. Oni vám chtějí pomoci, i když vás vnitřní hlas může přesvědčovat o opaku.
