Byla jsem příkladná holčička

Ve čtvrté třídě jsem zvítězila v závodě v běhu na 800m na Strahově a byla přijata na sportovní školu. Velmi náročný program jsem zvládala naprosto v pohodě. Na konci pátého ročníku jsem odjela s rodiči na Kubu na tři roky a dostala individuální tréninkový plán. Každý den jsem se sama učila, několikrát týdně jsme strávili celý den u moře na pláži a každý den navečer jsem trénovala na hřišti před hotelem. Bylo to fantastické dětství jak ze stránek dobrodružné knížky. Šikovné dítě bez problémů. Ale jeden přece jen byl. Můj táta v té době hodně pil a máma to hodně těžce nesla. Téměř pravidelně jezdil po dvaceti dnech souvislé práce v horách opilý a první dva dny z naší společné dovolené propil. Máma moc křičela a velice trpěla. Vzpomínám si na strašný strach, zda-li přijede či nepřijede opilý.

Po návratu z Kuby jsem vyhrála přebory Prahy v běhu na 800m a rozhodla se pokračovat ve sportu. Tréninky byly stále náročnější a já přešla pod klub Vysokých škol Praha. Každý den vyučování a pak odpolední čtyřhodinový trénink na Strahově. Běhali jsme i o víkendu dvacetikilometrové výběhy v oboře Hvězda.

Bylo mi patnáct let, dělala jsem přijímačky na pedagogickou školu a měla sklony přeceňovat síly. Na lyžařském soustředění v Harrachově jsem nedotočila salto na lyžích, dopadla na svah na záda a skončila na tři měsíce v sádrovém krunýři s poraněním krční páteře. Období, kdy jsem nemohla trénovat, bylo rozhodující. Nebyla jsem nominována na mistrovství České republiky a přidaly se i další zdravotní komplikace. Nikdy jsem neměla ambice být nejlepší ani vítězit, jen mi to prostě šlo. Po opakovaných zdravotních problémech a na doporučení sportovního lékaře nepokračovat ve sportovní aktivitě jsem se začínala rozhlížet, co budu dělat dál. Vznikla velká prázdná díra.

Můj starší bratr mi přiblížil svět folkové a rockové hudby a na občasných společných procházkách Prahou jsem objevila touhu rozumět těm krásným starým domům a všemu, co je v nich. Chtěla jsem se stát kunsthistoričkou. Myslím, že jsem v té době měla všechny předpoklady s výjimkou znalosti jazyků. V období dospívání se vyhrotil můj vztah k tátovi, který stále pil, v postpubertální nenávist. Opět jsem s hrůzou očekávala jeho návraty z práce. S mámou jsem si tehdy moc nerozuměla. Platonicky jsem milovala a obdivovala svého o pět let staršího bratra a v sedmnácti si našla sedmadvacetiletého přítele-básníka-intelektuála. Po ukončení sportovní činnosti jsem se začínala lehce žensky zaoblovat a nabírat na váze.

Zpočátku mě to ničím nezaráželo, ani jsem se příliš nekontrolovala v jídle. V době, kdy jsem aktivně sportovala, jsem byla schopná spořádat k nedělnímu obědu i šestnáct knedlíků a po polední pauze pokračovat v tréninku. Poté co jsem přestala dělat jakoukoli sportovní činnost, se množství přijímané potravy trošku snížilo, ale ne radikálně, jak by se dalo předpokládat. Prostě jsem hodně jedla. Začala jsem mít potřebu omezovat se a kontrolovat v jídle, abych netloustla, a tak dlouho jsem si odpírala oblíbená jídla a pochoutky, až mě napadlo, že by to šlo řešit bez odpírání, nuceným zvracením. Prostě jsem si dopřála vše, "co bych neměla" a pak se toho jednoduše zbavila. Tento nápad jsem ve své době považovala téměř za geniální až do doby, než mi umožnil naplňovat celý den myšlenkami na má oblíbená jídla a já přestala mít schopnost myslet na cokoli jiného. Dokonale ovládl celé mé tělo a duši. Sen o studiích se rozplynul.

Vím zcela přesně, kde a kdy mé problémy s jídlem začaly. Ale nevím proč? Tato otázka je pro mě dodnes záhadou. Marně o tom přemýšlím, ale jako bych si jen nemohla vzpomenout... Přesně si pamatuji, jak jsem se někde doslechla, že při římských hostinách si jednoduše strčili prst do krku, aby mohli pokračovat v radovánkách. Brala jsem tuto informaci jako návod. Vybavuje se mi pocit vítězství a úlevy, že už vím jak na to, jak se můžu konečně "přejíst koblihami" a jednoduše "se jich zase zbavit". To ale není odpověď na otázku: proč? Myslím, že to nějak souvisí s chemickými procesy v mozku. Předpokládá-li se příčina onemocnění někde tam, ubírá se věda po správné cestě.

Můj příběh je ostatně velmi podobný všem těm příběhům z dostupné literatury, které jsem si přečetla a odpovídá jim všemi svými atributy. Po snídani, po které jsem už nejspíš nedošla to ráno do školy, se spustil známý kolotoč. Některé dny jsem se přejídáním zabavovala od rána až do večera. Na jiné dny jsem si dokonce plánovala takové výletní prográmky od bufetu k samoobsluze a z jídelny do restaurace. Ráno jsem odešla "jako do školy", nasedla na tramvaj a vydala se lákavým a voňavým směrem do blízké pekárny. Milovala jsem vůni ranního pečiva a kakaa. Poté jsem se vydala na oběd do nějaké pěkné jídelny a čas mezi tím vyplňovala příjemnými projížďkami po Praze. Když jsem se cítila tak plná, že už to nešlo vydržet, navštívila jsem toalety pěkné restaurace (už dopředu vytipované, kde byly alespoň dva záchody) a snažila jsem si co nejvíce vyprázdnit objem žaludku. Takovéto počínání bylo samozřejmě finančně velmi náročné a vyčerpávající. Když mi došly peníze, anebo jsem prostě už neměla sílu, vracela jsem se domů "jako ze školy" a spala.

Někdy jsem si takový program neplánovala a jen mě to prostě někde přepadlo. Většinou se to stalo, když jsem měla prostě "špatný den" nebo jen žádnou sílu něco dělat. A tak šel rok za rokem, až jsem se někde dočetla, že v tom nejsem sama a že touto nemocí trpí více mladých dívek. Diagnóza "nemoc" ve mně vzbuzovala pocity vážné situace, ale současně alibismus "že za to nemůžu" mě vedl k tomu, že se tedy nedá nic dělat.

Později jsem se dočetla o panu doktorovi Davidu Krchovi a sbírala odvahu si sama přiznat svůj problém a se vším se mu svěřit. Postupně jsem se stávala mistrem v odkládání svých rozhodnutí a tak míjely roky a já pokračovala systematicky ve své už zaběhnuté činnosti s frekvencí jedenkrát, dvakrát týdně jako celodenní činnost, plus dvakrát, třikrát jako záchvatovité přejídání. Jídlem jsem si léčila svoji neschopnost pracovat, učit se a depresi přebíjela jídlem. Čím déle to trvalo, tím se moje neschopnost zvětšovala. Nesmírné úsilí, které mne nakonec přivedlo na kliniku nad Karlovým náměstím v Praze, bylo začátkem správné cesty. Pan doktor Krch mi doporučil literaturu, kterou jsem si následně obstarala v Olomouci a na příkladech ostatních dívek a s nastudováním svépomocného programu jsem situaci začala zvládat. Vzpomínám si velmi jasně na pana doktora a způsob, kterým se mnou jednal. Tehdy mě jeho nepříliš vstřícný přístup trochu zklamal, dnes si myslím, že to byl důležitý impuls začít se o věc zodpovědně zajímat. Předal mi svým jednáním důležitou informaci: Vy nejste žádná chudinka a máte na to svoji situaci zvládnout.

Nakonec se mi to po několika neúspěších podařilo. Dnes jsou mé jídelní návyky vesměs v pořádku, nicméně následky těchto deseti sebedestruktivních let řeším téměř každý den v běžném životě.

Copyright www.webdesigner-profi.de

 

Pomáhejte na druhou

Pomáhejte na druhou

Dárcovské stránky

nutricni poradna

Nutriční poradna

Poradenství v oblasti výživy v Brně

sluzby

Centrum Anabell

Využijte našich služeb

anabell

Anabell, z. ú.

Kdo jsme a co děláme