Je mi 20 let, studuji vysokou školu, mám rodinnou pohodu a plno kamarádů. Ale který z nich by byl řekl, že se pomalu každý týden skláním nad záchodovou mísou a úporně zvracím? Asi nikdo z nich - mají mě za pohodovou, usměvavou holku, ale opak je pravdou...
Je to 3 roky zpátky, kdy mi diagnostikovala doktorka mentální anorexii. Všichni u nás jsou oplácaní a ani já jsem nebyla výjimkou, při výšce 168 cm jsem vážila 68 kg. Rozhodla jsem se, že radikálně zhubnu. Ze dne na den jsem jedla jen ovoce a zeleninu, občas nízkotučné mléčné a sójové výrobky. Později už jsem pila jen vodu. Dotáhla jsem to tak daleko, že jsem skončila v nemocnici se 48 kg. Když jsem konečně nabrala, pustili mě domů, ale celý ten kolotoč se znovu spustil. O 2 měsíce později už jsem skončila na jednotce intenzivní péče. Strávila jsem tam nejhorší období svého života, obviňovala jsem všechny kolem sebe a nechtěla si přiznat, že vlastně za všechno můžu já!
Po 2 měsících mě pustili a já docházela na ambulantní léčbu. Dokud jsem zůstávala v rodném městě a kontrolovali mě rodiče, tak se dalo říct, že jsem se "držela". Zlom ale přišel, když jsem nastoupila na vysokou školu. Přes týden nejsem doma, do menzy nechodím a stravuji se všelijak, přesněji řečeno vůbec. Maximálně ovoce a to ještě jak kdy. Pak přijedu domů a je to silnější než já, prostě vybílím ledničku, doslova. Ve vlaku si vždycky říkám, jak odolám, ale marně. Jen co přijdu domů, hodím na zem tašku a utíkám do ledničky. Někdy už začínám cestou z nádraží, kdy si nakoupím. Není pro mě problém sníst pytlík špaget s tatarkou, tři jablečné šátečky, sýry, sušenky, rohlíky s máslem a zapít to 2 litry mléka... pak utíkám zvracet. Potom vyčistím záchod, aby nikdo nic nepoznal. Celý víkend se točí kolem přejídání a zvracení. Vypozorovala jsem, že se to spouští když někdo jí anebo máme rodinný oběd. Potom vždycky "uklízím" v kuchyni a přitom do sebe házím všechno, co mi přijde pod ruku.
Je to prostě silnější než já, snad miliónkrát jsem si říkala, že s tím skončím. Jenže ty 2 kila, co během víkendu naberu, jsou přes týden dole a ještě s nějakým navíc... Pak přijedu domů vyhladovělá a celý kolotoč se opakuje. Už rok.
Vždycky jsem byla usměvavá holka se všemi možnými zájmy. Co se stalo, že jsem skončila jako nemohoucí troska s pouhým zájmem o to se přejíst? Že dokážu kvůli jednomu rohlíku se šunkou dokonale podvádět a do očí lhát...?! Vím, že nejsem jediná a můj příběh je jedním z mnoha. Ale všem holkám, co se učí znovu jíst (jako nyní i já) držím všechny palce! Já sama jsem už tři týdny nezvracela, vím, že to není moc, ale poprvé za dlouhou dobu jsem schopná se najíst normálně. Snad se vám to taky povede.
