Zpravodaj Anabell 15

Muži a ženy

Člověk, který se potýká s anorexií nebo bulimií čelí velkému strachu, jednomu velkému zvířeti. To ho nepouští (zdánlivě) ani o krůček dál. Když udělá úkrok směrem doprava, přichází strachy z budoucnosti, ze vztahů („Budu se líbit?“ anebo „Pochválí mě někdo?“, případně „Ocení někdo mé úsilí?“), když vykročí vlevo, přichází obavy ze ztloustnutí („Já ale opravdu nemohu tolik jíst, vždyť přiberu, každý by přibral, kdyby jedl tolik, kolik mi všichni nutí!“ nebo „Tak kilo bych ještě snesla, ale kdo mi zaručí, že nepřiberu hned pět?“, či ještě „My to máme dědičné, já přece nemohu vypadat jako babička s tetou, to už by mě fakt nikdo nechtěl!“). Když se snaží jít vpřed, také mu nemoc vstupuje každý den do cesty a připomíná svoji existenci. Aby na ni nezapomínal, že je stále s ním. Jenže když udělá krok nazpět, neuteče.