Anorexie, toto novodobé strašidlo dospívajících dívek a hlavně jejich rodičů, lékařů, psychologů a psychiatrů, je dnes mediálně velmi frekventovaným pojmem. Od konce minulého století se u nás začal zvyšovat počet pacientů (převážně pacientek) s touto diagnózou, kteří se léčili či dosud léčí buď ambulantně nebo hospitalizací. Když v roce 1993 lékaři diagnostikovali mentální anorexii u mě, obsah tohoto pojmu byl do té doby laické veřejnosti téměř neznámý. Pokud jde o slovo anorexie, lidé si většinou pod latinským názvem nedokázali představit téměř nic, ale ve spojení s adjektivem mentální, se ze mne stával duševně nemocný člověk, nebezpečný především sám sobě a pro ostatní s nedůvěrou zkoumaným objektem.
Ihned po vyřčení diagnózy nastala krátká hospitalizace s následnou několikaletou ambulantní péčí. Důvodem hospitalizace bylo snížení mé váhy z 48kg na 37kg ve věku necelých 15 let. Pod náporem anorekticky zamlženého myšlení jsem nechápala, proč ostatní chtějí, abych přibrala několik kilogramů navíc, když já jsem si to vůbec nepřála! Anorexie má totiž, jak známo, neurotický charakter, kdy se myšlení nemocného dokáže soustředit pouze na malý výřez reality, a to na návody, rady a osvědčené způsoby jak zhubnout, příp. na informace o kalorické hodnotě potravin. Zvýšeně jsou vnímány především údaje o vysoce kalorických potravinách, na které bychom si měli dávat z hlediska linie bedlivý pozor. Je to bludný kruh, z něhož je velmi těžké najít cestu ven.
Nejhorší na této nemoci je její zákeřnost a určení příčiny. Zákeřnost je v tom, že jakmile začne dívka hubnout, cítí se zpravidla ještě dlouho dobře, bez větších zdravotních problémů a spíše je ráda, že se její postava začíná přibližovat současnému, módním průmyslem vytvořenému, ideálu krásy. Tento ze sebe vycházející dobrý pocit se dívka snaží prohloubit tím, že začíná jíst čím dál méně a tím roztáčí bludný kruh hladovění a odmítání jídla až přestane jíst téměř cokoliv. Co se týče určení příčiny, je anorexie komplexní problém a nalézt jednu jedinou asi nelze. Nezodpovězenou otázkou také zůstává, zda odhalení příčiny může pomoci k uzdravení.
Neurotický charakter chování anorexií postižených děvčat by bylo možné nazvat též "závislostí na prázdném žaludku". Pokud totiž postižená zkonzumuje jakékoliv, zpravidla velmi malé, množství potravy, cítí se "přejedena a plná", a to je samozřejmě výborný důvod pro další nejedení či spíše pro bleskové zahájení pohybových aktivit, aby se jí PROBOHA ze snězeného množství jídla "neuložilo něco na postavě".
Život v zajetí neurotického chování tohoto typu, odmítání jídla a ustavičného vyhledávání pohybu jsem vedla necelý rok před hospitalizací a po ní ještě dalších pět let, s tím, že problémy s odmítáním jídla a váhou u mne trvaly necelých deset let. Po celou dobu jsem navštěvovala psychologa, který kombinoval svou péči s péčí psychiatra. Dlouhodobě jsem užívala antidepresiva, a stále jsem byla psychicky na dně, nevěděla jsem co mám dělat, abych začala uvažovat "zase normálně", tzn. tak jako před onemocněním a nemusela brát léky. Žádný doktor mi nedokázal přesně říci, co mám dělat, abych se uzdravila. Při cca 47 kg váhy, díky které jsem byla považována za relativně zdravou, a udržované stále na hranici hladu a s obavami o její zvýšení, jsem měla stále sklony k tomu, abych své osobní problémy řešila tím, že přestanu jíst. Mnohokrát jsem pak ještě sklouzla ke zhubnutí, následnému fyzickému a psychickému vyčerpání, za což jsem si vždycky hrozně vynadala, ale byl to pro mne přijatelnější pocit než zjištění, že mám o kilo na váze více.
Vydatnou pomocí, či spíše "svépomocí" se mi stalo až vysokoškolské studium psychologie, které jsem zahájila po ukončení střední školy. Především vývojová psychologie mne navedla na cestu zkoumání "osobní historie", a tak jsem postupně nacházela "důkazy", které mohly vést mou křehkou psychickou výbavu až k onemocnění anorexií.
Vyrůstala jsem totiž v katolicky založené autoritativně řízené uzavřené rodině, kde se logicky nedaly v době mého dospívání s rodiči konzultovat pubertu provázející problémy. Navíc lze říci, že matka si svým neurotickým chováním pěstovala závislost svých dětí na ní, neboť rodina se pro ni stala životní seberealizací, a proto nesla patřičně negativně jakýkoliv náznak osamostatňování. Ke všemu jsem měla tu obrovskou smůlu, že jsem začala dospívat předčasně, a jelikož jsem si z domova nemohla odnést znalosti o tom, že dospívání a to, co k němu patří, je zcela normální věc (protože vybavení nahého těla obou pohlaví v dospělosti a oblast sexuality v naší rodině byly tabu), začala jsem své dospívající tělo odmítat a nenávidět. Tím se roztočil celý "chorobný desetiletý kolotoč". Začala jsem hubnout a hubnout, být nemocná, uzavřená, depresivní a hlavně neschopná mluvit o tom, co mě trápí. Navenek a vlastně i sama pro sebe jsem si tento problém ospravedlňovala tak, že jsem si vnitřně opakovala, že musím něco dokázat. Tím jsem mínila zhubnout, cvičit a vypracovat si přitažlivou postavu. Jenže se mi to vymklo z kontroly, což jsem pak už nedokázala sama zastavit. Ve skutečnosti jsem vlastně řešila problém podvědomě "nelegitimizovaného dospívání". Prostě jsem "jen" bojovala proti vlastnímu biologickému zrání.
V rodině se v té době situace zhoršovala den ode dne, bylo to hotové "rodinné peklo", ze kterého nebylo úniku. Matka situaci psychicky vůbec nezvládala, a otec se do řešení problému neangažoval. Prospělo mi až odstěhování na vysokoškolské koleje do jiného města, kde jsem měla poprvé možnost podívat se na vlastní rodinu z určitého odstupu. Začala jsem tedy nacházet různé "patologické" výchovné nedostatky. Především uzavřenost rodičů, nemožnost se svěřit s problémy, jejich autoritativní diktát, co se musí a co se nesmí, a tím jsem vlastně zjistila, co mne zformovalo do podoby, v jaké jsem se tehdy nacházela. Musím říci, že odloučení od domova mi velmi prospělo a pomalu mi začalo navracet psychickou rovnováhu, a též určitou toleranci k rodičům, kterým jsem začala pomalu odpouštět.
Obrovskou podporou na cestě k mému uzdravení je ale především můj dlouholetý přítel. Pochází z rodiny přesně opačného charakteru než já, z otevřeného optimistického prostředí, a hlavně je to sportovec s patřičným apetitem. Díky jemu jsem se začala dívat na sebe jinak, začala jsem samozřejmě srovnávat obě rodiny a vidět rozdíly v tom, co je dobré a co špatné v rodinném prostředí. Také on mne přesvědčil k tomu, abych šla po střední škole dál studovat.
Tím nejvíce uzdravujícím mechanismem pro mne ale bylo odstěhování se od rodičů v době, kdy jsem již pracovala a bydlela opět doma, za přítelem do vzdáleného města, kde jsem začala být samostatnou, nezávislou osobností budující si nový život a nové zázemí. Pocítila jsem obrovskou úlevu, že jsem daleko od domova, že tady mne nikdo nemůže nějak řídit a ovlivňovat, a také jsem začala pozorovat úbytek neurotických rysů a několik kilogramů váhy navíc, které mne však překvapivě (poprvé po deseti letech) neznepokojily. Cítím se lépe, hlavně psychicky, mohu říci, že jsem teď spokojená a vyrovnaná osobnost. Také po zdravotní stránce jsem na tom mnohem lépe. Ukazatelem, doufám, že již ukončené anorexie, budiž menstruační cyklus bez jakékoliv hormonální podpory.
